czesko-polska witryna internetowa * česko-polská internetová stránka  -  www.cepol24.pl

                           Stb a Brazílie,   StB i Brazilia,   StB no Brasil                             

| dokumenty-documentos |residentura-base |aktivní opatření-medidas ativas |agenti-agentes| pojmy, definice-dicionário |   

KSSS pomáhala KSB
a jiným kom. stranám zemí Latinské Ameriky

KPZS pomagała Kom. Parii Brazylii oraz innym partiom krajów Ameryki Łacińskiej

 

O Partido Comunista  da União Soviética ajudou o PCB e outros partidos comunistas da América Latina.

http://bukovsky-archives.net/

http://youtu.be/tP0RGwdfiJ4

VLADIMIR BUKOVSKY - (Влади́мир Константи́нович Буко́вский) é um escritor e ativista político russo, dissidente do regime comunista soviético. Foi um dos primeiros a denunciar o uso de prisões psiquiátricas contra opositores do regime soviético. Ele mesmo foi vítima deste tipo de repressão.

www.midiasemmascara.org/search.html?searchword=BUKOVSKY&ordering&searchphrase=all
b-braga.blogspot.com/2011/10/nos-arquivos-sovieticos-uma-memoria-do.html

www.cato.org/people/vladimir-bukovsky

Jde o dokument pořízený Vladimírem Bukovským v Moskvě. Pochází z ÚV KSSS, datován - 8. ledna 1969. Je zde rozhodnutí o vydání 14 mil. USD na speciální účely, čímž je míněna pomoc pro komunistické strany zemí (nejen) Latinské Ameriky, s přesným určením  kolik která dostane. K tomu účelu byla nejprve provedena sbírka těchto peněz, přispěly země socialistického tábora, včetně ČSSR, KSČ přispěla 500 000 USD. Komunistická strana Brazílie tehdy obdržela částku 200 000 amerických dolarů, bylo to v době, kdy byla v ilegalitě.

https://www.facebook.com/brasilstb/photos/a.423688731123618.1073741835.380327268793098/423688961123595/?type=1&theater

verse v ruštině a angličtině

Tato nemalá finanční pomoc, mám na mysli pouze tu pro KSB (Komunistickou stranu Brazílie), pomohla zakázané straně přežít v podmínkách režimu vojenské diktatury, která však nebyla svým působením srovnatelná s pozdější chilskou či argentinskou, a patrně příjemce daru zavazovala k nějakým protislužbám. O těch nic konkrétního nevíme, můžeme pouze spekulovat. Rozhodně přijetí takového daru v té době bylo v Brazílii nelegální  - hojná finanční pomoc pro ilegální stranu, nota bene z jiné země, o níž bylo možné říci cokoliv, jen ne to, že to byla oasa demokracie a svobody. Operace musela být provedena s nejvyšší mírou utajení a opatrnosti, nepochybně s pomocí KGB. O tom by mohli podat svědectví ještě žijící funkcionáři brazilské KS, kteří se dnes chlubí svou přináležitostí k této straně.

V Brazílii se hopdně hovoří o vměšování se USA a CIA do záležitostí této země - má se na mysli hlavně rok 1964 - provedení pravicového vojenského puče a také období následující, čili vládu vojenské diktatury do roku 1985. Skoro vůbec se nemluví o vlivu Sovětského svazu a jeho satelitů.

Zde máme důkaz, že tento vliv existoval a nebyl malý, tedy pokud jde alespoň o jeho finanční vyjádření. Vladimír Bukovskij ve své knize Moskevský proces (Moskevský proces, Volvox Globator, Praha 2014) v 2. kapitole nazvané Tvrdá valuta píše:

 

Snad ani není třeba říkat, že se v důsledku našeho bezmyšlenkovitého doublethinku západní komunisté už dávno proměnili v privilegovanou skupinu, něco jako posvátné krávy. Vše je jim dovoleno, předem se jim odpouští jakákoli nízkost, jakýkoli zlo- čin, za který by běžný člověk zaplatil roky vězení. Například prostě existovali za sovětské peníze, ačkoli před pouhými několika lety se to kategoricky popíralo a mluvit o tom veřejně se „nenosilo“. Teď jsou k mání dokumenty i podepsané kvitance a všechny podrobnosti dodávání peněz prostřednictvím KGB jsou detailně popsány v ruských novinách, ale v západním tisku dál platí nevyslovený zákaz tohoto tématu. Přesněji řečeno ne zákaz, ale spíše jakési tabu podobné cedulce: „U nás se nekouří.“ Ať někdo zkusí uhodnout, kdo u vás nekouří a proč, kdo o tom rozhodl a koho jste se ptali. Jaképak utajené politbyro dospělo „okružním hlasováním“ k tomuhle rozhodnutí? Záhada, není-liž pravda? Mám přece na mysli nikoli časy Kominterny, o kterých je už tolik a dobře napsáno a četba na toto téma možná už lidi opravdu otravuje. Mluvím o  našich časech. Ti, kdož se té „činnosti“ zúčastnili, jsou dosud naživu a měli by za své činy nést odpovědnost. Vždyť i v zemích, kde získávání peněz na politickou činnost ze zahraničí samo o sobě není trestným činem, by rozhodně nemělo uniknout pozornosti, když je někdo obdrží skrytě a mimo dosah daňového zákonodárství. Za to skon- čil ve vězení i Al Capone a ani nad viceprezidentem USA Spiro Agnewem se nikdo neslitoval. V  žádné zemi světa se však nekoná ani vyšetřování finanční činnosti místních komunistů a  přitom se jedná přinejmenším o systematické podvody kolosálních rozměrů.

Když se Moskva v roce 1969 rozhodla vnést do tohoto konání pořádek, vytvořila zvláštní Mezinárodní fond pomoci levicovým dělnickým organizacím, do něhož se každoročně alokovala celková částka 16,55 milionu dolarů. Největším dárcem byla pochopitelně Moskva, na niž připadalo 14 milionů, ale podle svých možností přispívali i  východoevropští bratři – Čechoslováci, Rumuni, Poláci a Maďaři po půl milionu od každé strany, Bulhaři 350 tisíc a východní Němci 200 tisíc. Z třiceti čtyř příjemců byly v  onom roce největší italská komunistická strana (3,7 milionu pouze na první pololetí), francouzská komunistická strana (2 miliony), Komunistická strana USA (1 milion) a nejmenší Fronta pro osvobození Mosambiku (10 tisíc) a předseda Komunistické strany Cejlonu soudruh Vikramasithke (6 tisíc). A tak to pokračovalo až do roku 1991, jen s tím rozdílem, že počet příjemců do roku řekněme 1981 vzrostl na 58 a podíl například komunistické strany USA na 2 miliony. Do roku 1990, posledního v jeho existenci, dosáhl fond částky 22 milionů dolarů a počet příjemců 73 „komunistických, dělnických a revolučně demokratických stran a organizací“. Podle toho se příslušně zvětšoval i  sovětský přispěvatelský podíl. Na počátku osmdesátých let už činil 15,5 milionu dolarů, v šestaosmdesátém 17 milionů, v sedmaosmdesátém 17,5 milionu a  v  devadesátém celých 22 milionů. Podle toho, jak se rozvíjela krize komunismu, totiž východoevropští bratříčci jeden za druhým přestávali platit a  přenechávali vyrovnávání revolučních účtů staršímu bratrovi. Je nad čím se rozčílit! Mezinárodní fond pomoci levicovým dělnickým organizacím se po mnoho let vytvářel z dobrovolných příspěvků KSSS a řady dalších komunistických stran socialistických zemí. Od konce sedmdesátých let však polští a rumunští a  od roku 1987 maďarští soudruzi s  poukazem na valutové finanční komplikace svou účast ve fondu zastavili. V  letech 1988 a  1989 se vložení očekávaných příspěvků bez vysvětlení vyhnuly i Jednotná socialistická strana Ně- mecka, Komunistická strana Československa a bulharská komunistická strana a fond byl v plném objemu vytvořen z  prostředků uvolněných KSSS.

Podílové příspěvky tří jmenovaných stran činily v roce 1987 2,3 milionu dolarů, tj. kolem 13 % z  celkového rozsahu prostředků do něho vložených, hlásil na ÚV znepokojený vedoucí mezinárodní- ho oddělení V. Falin 5. prosince 1989. Strany, které během dlouhého období dostávají z fondu určité částky, tuto formu internacionální solidarity vysoce oceňují a domnívají se, že ji žádnými jinými druhy pomoci nelze nahradit. Od většiny těchto stran k současnému okamžiku dorazily náležitě motivované žádosti o poskytnutí pomoci v roce 1990, od některých o její podstatné zvýšení. Jiný, neméně tíživý problém spočíval v tom, že dolar neustále klesal a snižoval tak hodnotu oné „formy internacionální solidarity“. Ti zatracení kapitalisté ne a  ne zvládnout svou inflaci! Zpropadená věc – na jedné straně je jediným cílem veškeré práce prá- vě oslabování kapitalismu a na druhé jeho slabostí sami trpí. Co s  tím? Východisko se ovšem našlo. Tehdejší šéf mezinárodního oddělení ÚV Anatolij Dobrynin (právě ten, který si v době, kdy byl velvyslancem SSSR v  USA, získal v  amerických liberálních kruzích slávu prozápadního osvíceného činitele, s  nímž se dá „dělat byznys“) prostě navrhl převést veškeré účetnictví a platby na spolehlivější měnu, devizový rubl. Tak to také udělali a sovětský příspěvek stanovili na 13,5 milionu devizových rublů jak pro probíhající, tak pro následující rok, kdy svého osvíceného kolegu měl ve funkci vedoucího mezinárodního oddělení vystřídat neméně „prozápadní“ Valentin Falin. Nakonec však obavy o dolar ustoupily do pozadí, východoevropští bratříčkové se rozběhli na všechny strany a na poslední, devadesátý rok uvolnila Státní banka SSSR celých 22 milionů v zelených papírcích. Jak vidíme, dlouhodobý pobyt v hlavních západních městech neochlazoval jejich revoluční zanícení a  blížící se krach impéria neoslaboval internacionální solidaritu. To je ještě pozoruhodnější, když vezmeme v úvahu, že rozhodnutí ve všech případech schvalovalo politbyro v čele s nejprozápadnějším, nejliberálnějším a nejpragmatičtějším generálním tajemníkem ÚV, s jakým Západ kdy „dělal byznys“. Jediné, oč se tihle „liberálové“ pokusili, bylo zamést stopy, neboť se obávali, aby jejich nelegální export valut do sousedních zemí náhodou nevyšel najevo a  nepodkopal víru Západu v  glasnosť a perestrojku.

To už se hlavní starostí kremelských „reformátorů“ stalo získávání západních úvěrů a příliš mnoho řečí, kam ty peníze jdou, nemohlo rozkvětu byznysu napomoci, a tak se vynasnažili přímé pašování valut nahradit vytříbenějšími způsoby, financováním přes „firmy přátel“. Návrh projednávalo politbyro, studovalo ho mezinárodní oddělení, byl diskutován s klienty, ale odmítnut. Jak referoval v ÚV na toto téma Anatolij Dobrynin: Možnost přesunout pomoc do kanálů obchodních vztahů s firmami, jež mají pod kontrolou bratrské strany, je v současné době použitelná fakticky pro mimořádně omezený počet stran. Mnohé komunistickými stranami kontrolované firmy jsou ekonomicky slabé, mají omezené styky a  možnosti obchodu a jsou mezi nimi i ztrátové. Firmy pouze ně- kterých bratrských stran – francouzské, řecké, kyperské nebo portugalské – jsou schopny s citelnou výhodou pro sebe rozvíjet spolupráci se sovětskými organizacemi zahraničního obchodu. Procentuální podíl z tržby, odváděný firmami do rozpočtu strany, je obvykle zcela nevelký – 1–5 % ze zisku nebo uzavřených smluv. Finanční činnost komunistickými stranami ovládaných nebo vlastněných firem a podniků je pod tuhou kontrolou daňových a finančních orgánů příslušných zemí. Více či méně značné odvody těchto podniků do stranické pokladny se mohou stát předmětem neustálých spekulací buržoazních hromadných sdělovacích prostředků. Soudruzi z bratrských stran, aniž by zásadně popírali možnost získávání pomoci kanály obchodních organizací, pokládají „tuto cestu za méně konspirativní a skrývající v sobě mnoho nebezpečí“. (G. Plissonnier, KSF) Strany, které po dlouhé období pravidelně dostávají podporu z  Mezinárodního fondu pomoci levicovým dělnickým organizacím, počítají se zachováním této formy solidarity s nimi. Pro některé z nich, především ilegální, je pomoc z fondu jediným zdrojem financování jejich činnosti, pro jiné velmi významnou složkou výdajů na potřeby organizační, ideologické i politické práce (mj. vydávání a kolportáž novin a dalších tiskovin).

Zastavení plateb z  fondu by se pro většinu přijímajících stran stalo nenahraditelnou ztrátou, která by se nevyhnutelně nanejvýš negativně projevila na celé jejich činnosti. Dokonce i strany disponující vlastními podniky, obchodními a zprostředkovatelskými firmami by se v případě zastavení plateb z Mezinárodního fondu ocitly tváří v tvář nutnosti omezit přinejmenším některé významné formy práce, což by vedlo ke snížení jejich politické váhy a vlivu a zmenšení možnosti jejich působení na společenské a politické procesy, které v jejich zemích probíhají. V současné době nejsou ani bratrské strany, ani sovětské podniky zahraničního obchodu připraveny k převodu poskytování finanční pomoci do zahraničně obchodních kanálů. Pro většinu stran je to prostě nepřijatelné vzhledem k  tomu, že podniky a  obchodní firmy nemají. Získávat finanční pomoc však strany potřebují jako nikdy.

Klienti si jednoduše postavili hlavu a nechtěli svou revoluční romantiku nahradit prozaickými starostmi obchodníka. Moskva si však nedala pokoj, a tak se následujícího roku vše zopakovalo – i projednávání, i referáty na ÚV, tentokrát Falinovi, i rozhodnutí. Uplatňovala se dokonce i táž argumentace, jenom se teď podrobněji dozvídáme, nač se ony peníze vydávaly: Prostředky obdržené z tohoto fondu používají strany podle vlastního uvážení na základní typy stranicko-politické práce (činnost ÚV, odměňování uvolněných funkcionářů, vydávání tiskových orgánů, pronájem sálů, volební kampaně apod.). Vedení bratrských stran si této formy projevované solidarity vysoce cení a soudí, že ji žádnými jinými druhy pomoci nelze nahradit. Nedávno o  tom znovu hovořil G.  Plissonnier (KSF), který zdůraznil, že získávání této pomoci ani v  nejmenším nesnižuje samostatnost komunistické strany při určování jejích stanovisek k jakýmkoli politickým otázkám. Zastavení této pomoci nebo její omezení by na druhé straně způsobilo velkou škodu politické práci strany, zejména v souvislosti s celostátními akcemi (volby, konference, sjezdy), které si žádají značné výdaje. A tak se Moskvě nepodařilo odtrhnout komunistická kojeňátka od bratrských prsů a převést je na „socialistický princip chozraš- čotu“, i když pokusy se odehrávaly prakticky každý rok. I v jedenadevadesátém, půl roku před krachem, pokračovaly schůzky téhož pana G. Plissonniera se sovětskými soudruhy a projednávaly se na nich tytéž problémy. Není těžké spočítat, že pouze od roku 1969 obdržela například francouzská komunistická strana jen v této formě „internacionální solidarity“ nejméně než 44 milionů dolarů, Komunistická strana Spojených států amerických nějakých 35 milionů a italská ještě víc. Celkově, když budeme počítat od devětašedesátého, rozdala Moskva svým bratřím zhruba 400 milionů dolarů, a to aniž zapo- čteme jiné formy financování. Nijak malé částky.

Cožpak naprosto nezajímají ani daňové, ani finanční úřady, ani banky západních zemí? Vždyť jsou to většinou opět západní peníze, vržené na záchranu další kremelské „holubice“ před kremelskými „jestřáby“ (nebo „reformátorů“ před „konzervativci“, to podle toho, kdy to bylo), jejichž splacení se nyní i s úroky požaduje po zbídačelých národech bývalého SSSR. Tedy peníze, které jste právě vy kapitalisté vyhodili na záchranu komunistické světové soustavy. Měli byste si tedy teď dluhy vyinkasovat od vlastních komunistů. Nebylo by to snad jednodušší a spravedlivější, tím spí- še, že od zchudlého Ruska je už nikdy vybrat nepůjde? Ne, nechtějí. Chápou, že se při takovém vyšetřování na lavici obžalovaných neocitnou jen komunisté.

A zde je příslušné ustanovení brazilské ústavy platné v roce 1969 (novelisace z 67), která nepřipouštějí podporu politických stran ze zahraničí:

zdroj: http://www.planalto.gov.br/ccivil_03/constituicao/constituicao67.htm

Článek hovořící o organisaci politických stran v zemi vylučuje propojení brazilských politických stran s cizími, zahraničními subjekty.

CAPÍTULO III

Dos Partidos Políticos

        Art 149 - A organização, o funcionamento e a extinção dos Partidos Políticos serão regulados em lei federal, observados os seguintes princípios:

III - atuação permanente, dentro de programa aprovado pelo Tribunal Superior Eleitoral, e sem vinculação, de qualquer natureza, com a ação de Governos, entidades ou Partidos estrangeiros;

(upozornění na příslušný článek ústavy od Renora Olivera Filho, za což děkuji)


Chodzi o dokument zeskenowany przez Władimira Bukowskiego w Moskwie. Pochodzenie dokumentu : KC KPZS, data - 8. styczeń 1969.  Jest to decyzja wydania 14 mln USD na cele specjalne, przez co rozumiana jest pomoc dla partii komunistycznych z różnych krajków, w tym w Ameryce Łacińskiej, z dokładnym określeniem ile która otrzyma. Najpierw wykonano zbiórkę tych środków, na co złożyły się komunsityczne partie obozu sopcjalistycznego (w tym i KPCz czy PZPR - ta dała 500 000 USD). Komunistyczna Partia Brazylii wówczas otrzymała sumę 200 000 dolarów amerykańskich, było to w czasach, kiedy partia ta była nielegalna.

https://www.facebook.com/brasilstb/photos/a.423688731123618.1073741835.380327268793098/423688961123595/?type=1&theater

wersja rosyjska i angielska

W związku z tematem polecam rozdział drugi ksiazki Wladimira Bukowskiego "Moskiewski proces" ( Volumen, Warszawa 1998), gdzie w rozdziale pot. Twarda waluta autor opisuje funkcjoniowanie Międzynarodowego Funduszu Pomocy Lewicowym Organizacjom Robotniczym przy KC, który zajmował się dystrybucją pomocy pienięznej dla bratnich partii.

Portugalski fragment powyżej to cytacja z wówczas (1969) obowiązującej Konstytucji, która zakazywała finansowanie czy wspieranie brazylijskich partii politycznych z zagranicy.


Documento sobre a ajuda do Partido Comunista  da União Soviética para o PCB e outros partidos comunistas da América Latina.

Trata-se do documento adquirido por Vladimir Bukowsky em Moscou. É um  documento do Comitê Central do Partido Comunista da União Soviética com a data de 08.01.1969

Segundo o documento, uma quantia de 200 mil dólares americanos estava destinada para o Partido Comunista Brasileiro. Nesta época o partido estava na ilegalidade.

https://www.facebook.com/brasilstb/photos/a.423688731123618.1073741835.380327268793098/423688961123595/?type=1&theater

CONSTITUIÇĂO DA REPÚBLICA FEDERATIVA DO BRASIL DE 1967

CAPÍTULO III

Dos Partidos Políticos

        Art 149 - A organização, o funcionamento e a extinção dos Partidos Políticos serão regulados em lei federal, observados os seguintes princípios:

III - atuação permanente, dentro de programa aprovado pelo Tribunal Superior Eleitoral, e sem vinculação, de qualquer natureza, com a ação de Governos, entidades ou Partidos estrangeiros;

http://youtu.be/tP0RGwdfiJ4

 

kodowanie ISO-8859-2           

od 10.9.2003 počítáme - liczymy:     stat4u